AKCE VEŘEJNÉ

PŘIPRAVUJEME ...

Vyhledávání

< návrat zpět

HISTORIE

HISTORIE MLÝNŮ V KUTNÉ HOŘE

Tradice kutnohorských mlýnů a práce mlynářů sahá již do 14. století. Tehdy byl vybudován na říčce Páchu později Vrchlici vodní náhon, tzv. Hořejší Pách, který poháněl Nové mlýny. Vodní síla říčky byla zpočátku využívána především pro pohon královských hutí, které byly později přestavěny na mlýny. Některé dodnes leží u toku říčky Vrchlice (název užívaný od r. 1824 z předchozího pojmenování Vysplice), dříve Páchu, která protéká údolím Kutné Hory. Pramení ve Švábinovském lese u Zdeslavic 14 km severozápadně od Kutné Hory, její druhý pramen nalezneme u Štipoklas. Její tok, dlouhý 29,3 km, protéká Kutnohorskou plošinou severovýchodním směrem a v závěru ústí do říčky Klejnarky u Nových Dvorů.

Dnes Vrchlice protéká Kutnou Horou docela poklidně a sotva bychom si představili, že kdysi jejím tokem bylo poháněno na šestnáct mlýnů. Dalších devět mlýnů leželo na potoce Bylance, která se vlévá do Vrchlice u Kutné Hory. Dodnes k oblíbeným procházkám Kutnohořanů patří tzv. cesta „po mlýnech“, která vede přes romantická místa vytvořená přírodou i člověkem. Jak sám název cesty napovídá, během putování jsou vzpomenuty dnes již zaniklé mlýny, které zde stály již od středověku.

Vydáme-li se proti toku říčky Vrchlice od Sedlce, připomeneme si hned dva mlýny, které známe už jen z archivních zápisů. V Sedlci stál již v 15. století mlýn Štolec, který byl později zván jako Koudelkův. Stál v místě dnešních strojírenských dílen v blízkosti restaurace U Zlatého lva v Sedlci.

Druhý mlýn stával pod dnešním železničním nádražím Kutná Hora - Město a nesl název Hotmílský, Hopfenmühle. Další pojmenování Hopmil získal zřejmě podle bývalého vlastníka Martina Hoppo, který působil v Kutné Hoře jako konšel ve 14. století. O mlýně byl dochován zápis z roku 1428, jak uvádí ve své studii E. Leminger. Tento mlýn vlastnil naposledy Tellerův cukrovar.

Přímo ve městě stál mlýn Komoráčovský, Miránkovský, Josefyho mlýn, který je zmiňován již na začátku 15. století a později byl přejmenován na Nové mlýny. Prvním majitelem je uváděn Sedlecký klášter, který mlýn pronajímal. Po husitských válkách v roce 1426 byl vlastníkem mlynář Tůma. K Novým mlýnům byl vybudován zvláštní, do dnešní doby zachovaný vodní náhon, nazývaný Hořejší Pách. Voda Hořejšího Páchu poháněla vodní kola několika dolů s těžebními stroji. Původně zde byla dvě kola na svrchní vodu, kdežto v ostatních mlýnech na Vrchlici bylo většinou kolo jen jedno. Počátkem 20. století byla vodní kola nahrazena moderními turbínami. V 19. století koupil mlýn Jan Kryštof Breüer, majitel továrny na barvení kartounu. Dodnes se právě z bývalé kartónky dochovaly tiskařské formy, které tvoří samostatnou sbírku v Českém muzeu stříbra v Kutné Hoře. Mlýn byl v činnosti až do konce 2. světové války. Po rodině Breüerových mlýn vlastnila rodina Jozefy, mající také pekařství v Kollárově ulici. Nové mlýny před přestavbou z 20. století neměly podloubí a budova byla užší a o patro nižší.

V ulici Pod Barborou leží dům čp. 33/1, kde byl Oslošachetský mlýn, zvaný též Zvara a naposledy jako Fastrův. Často se mlýn potýkal s nedostatkem vody, která přicházela náhonem z jezu od Häringova mlýna. Proto se rodina Fastrova, která vlastnila mlýn v 19. století rozhodla, zřídit v místě vanové lázně. Ty jsou připomínané ještě na počátku 20. století. Vzpomínku na mlýn zvěčnila v rodinné kronice Paměti z Fastrova mlýna Marie Fastrová-Vondrová.

Dál od Fastrova mlýna býval Häringův rybník spolu s Häringovým mlýnem (čp. Ž 72). Zdejší rybník byl napájen jak z Bylanky, tak i z Vrchlice náhonem začínajícím zhruba v místě současného mostu přes Vrchlici pod Wagenknechtovým mlýnem. Mlýn v 1. polovině 20. století nesl název „Na Plovárně“ a místní oblíbenou letní plovárnu využívali obyvatelé v zimě i jako ledovou plochu kluziště. (Ve 30. letech zde bruslila také krasobruslařka Marie Pechová). Souseda p. Häringa vzpomíná ve zmíněných Pamětech i paní Fastrová. Dnes v domě bydlí stále rodina Haeringových a zabývá se chovem a prodejem ryb.

V blízkosti nad Häringovým rybníkem leží na potoce Bylance dodnes bývalý mlýn zvaný Práchovna (čp. Ž 61), nyní přestavěný na penzion Šafránek. Nad tímto mlýnem se nachází další malý retenční rybníček. Voda z něj sloužila k pohonu mlýna Práchovny a sloužil rovněž jako koupaliště. Pamětníci vzpomínají, že se zde říkalo U Mikešů.

Dál od jádra města za mostem Táborské silnice se nachází bývalý Obecní Wagenknechtův, dříve Králův mlýn. Vznikl nad novomlýnským splavem na místě bývalé tzv. dolejší královské hutě, která se již v roce 1677 uvádí jako zpustlá. Na začátku 18. století byl prodán městu na mletí obilí a sladu pro pivovar. Královská komora si však vyžádala, aby nadále byl zachován původní vodní náhon mlýna. Nejprve byl pronajímán a v polovině 18. století prodán. Prvním nájemcem byl v roce 1700 Jan Kubín. Obecní mlýn trpěl od začátku nedostatkem vody, a proto se vzdal mletí sladu. Jeho majitelé věnovali poměrně velkou péči polnostem, které k tomuto mlýnu patřily směrem ke kostelu Nejsvětější Trojice. Wagenknechtův mlýn, představující původní barokní stavbu, byl ve vlastnictví rodiny Wagenknechtovy a dříve Královy. Dodnes má ještě původní vybavení a do 50. let se v něm také nacházelo rezervní vybavení pro případ válečného konfliktu. Roku 1963 strhla u mlýna velká voda jez.

Nad Obecním mlýnem býval mlýn V Hutích (huti), který nesl též název Hutenský (Hutský, Hutní) . Mlýn rovněž povstal z bývalé hutě, která byla pro nedostatek „díla“ v roce 1850 prodána rodině Pavalově. Někdy se proto uvádí i název Pavalův mlýn a podle dalšího majitele Hertíkův. Na počátku 20. století, kdy se stal majetkem Společenstva mistrů pekařských a mlynářských „Artos“ v Kutné Hoře, nesl název Společný mlýn. Posledním váženým stárkem byl J. Wiedner, jehož syn byl za německé okupace za 2. světové války zaměstnán ve věznici na Pankráci v Praze a pomáhal vězňům z Kutné Hory

V místě, kde na druhé straně toku Vrchlice spatříme obrovské haldy strusky, pozůstatky po hutnění stříbrných rud, leží Vrbův, resp. Vrbovský mlýn. Vznikl v polovině 18. století přestavbou huti a jeho majitelem se stal Matěj Vrba. V 1. pol. 18. století vlastnil mlýn Václav a František Schülerovi, od začátku 19. stol. se jeho majitele střídali, a tak se měnil i název mlýna: Kleinův, Janských. Za držení rodiny Kleinů byl mlýn v 1. pol. 20. století zmodernizován a přestavěn do dnešní podoby. Další majitel Josef Vaněk vedle mlýna vybudoval koupaliště, které však bylo kvůli studené vodě jen málo využíváno. Pan Vaněk před 2. světovou válkou prodal mlýn rodině Houfků.Těm byl mlýn za německé okupace obstaven a rodina byla vězněna. Po roce 1948 byl mlýn znárodněn. Dnes je budova užívána na výroba dřevěných palet.

V romantické kotlině na soutoku Vrchlice a Poličanského potoka se nachází mlýn Dänemark, zvaný též Těšitelův. Původní název vznikl podle blízké stejnojmenné štoly, ve které pracovali ve středověku Dánové. Počátky mlýna spadají již do 15. století, tehdy odváděl dávky městu a kostelu. Z konce 17. století se dochovala zpráva, že mlýn prodala mlynářka Anna Vachková sedleckému klášteru, ale její odkaz nebyl pány povolen, protože byl mlýn šosovní a záduší poplatný. (Označení šosovní znamenalo, že mlýn byl podroben městské dani). V 17. století byl barokně přestavěn. I zde se vystřídala řada majitelů. V 2. pol. 19. století vlastnila mlýn rodina Kremlova. Po většinu minulého století až do roku 1970 patřil mlýn rodině Těšitelově, z níž pocházel i starosta obce Poličany. Mlelo se v něm až do roku 1936.

V 70. letech 20. století byl novým majitelem panem Bauerem mlýn rekreačně upraven a scházeli se zde umělci (Jan Werich, Miloslav Švandrlík, který zde slavil i své 60. narozeniny, Waldemar Matuška) a hrálo se zde i bytové divadlo. Od roku 1964 je mlýn vyhlášen národní kulturní památku. Nad Dänemarkem se nachází splav, který podle vodního práva patřil i dvěma spodním mlýnům, tj. Vrbovskému a Hutenskému. Všichni tři majitelé měli povinnost splav udržovat a podle potřeby jej nově stavět. Zvlášť bylo potřeba dbát na postavení normálního znamení, tj. na dovolenou výšku vodní hladiny, kterou určovali znalci vodního práva - stanovení přísežní mlynáři. Ve vztahu k vodnímu právu bylo stanoveno, kolik má mít mlýn mlecích zařízení – původně českých kamenů, pak francouzských, později tzv. amerikánské složení.

Nad Dänemarkem za splavem stojí tzv. Spálený mlýn. V 16. století patřil mlynáři Petru Spálenému. V roce 1870 mlýn vyhořel - a možná právě proto se začalo tak říkat. Téměř po celé minulé století patřil mlýn rodině Dospivově, často je proto jmenován jako Dospivův. Velké zásluhy měl jeho majitel za 2. světové války, kdy město a okolí zásoboval moukou a výborným chlebem – a navíc, jak pamětníci připomínají, za velmi nízkou cenu. Také na tomto mlýně 50. léta ukončila provoz.

FACEBOOK

SPOLUPRACUJEME